Navštívili jsme Arménii, Asyu, Karena a samozřejmě dodávku Latvii - legendu naši arménské mise. Co nás zajímá nejvíc je pochopitelně situace uprchlíků z Karabachu. Uprchlíkem se spolu s rodinou stala i naše pracovnice Asya, která v Karabachu do poslední chvíle distribuovala humanitární pomoc. Asya nyní žije v Jerevanu, kde se většina uprchlíků soustředí. Projekt pomoci, který fungoval ve Stepanakertu, může obdobně fungovat i v Jerevanu. Lidí, kteří potřebují pomoci je dostatek a naši spolupracovníci jsou připraveni. Klíčové jsou finance. Pomozte nám jakýmkoli příspěvkem a první rodina může dostat potřebné věci již za několik dní. Pomoc je zaměřena na základní potraviny, léky a dále vybavení, které mohou uprchlíci využít k obživě. 

Číslo účtu:          2500982791 / 2010

IBAN:                  CZ71 2010 0000 0025 0098 2791

BIC/SWIFT:         FIOBCZPPXXX

Karabach Vám děkuje!

Dále s vámi chceme sdílet příběh naší Asyi. Až budete mít pocit, že to v životě úplně nejde, nedaří se práce, rozpadá se Eurocargo, paprik si nemůžete dovolit celé kilo, zkuste vzpomenout na naši Asyu. Poprvé jsme Asyu potkali ve Stepanakertu, kam jsme chvíli po skončení bojů přijeli distribuovat humanitární pomoc. Asya pracovala pro město a byla pověřena, aby nám byli s manželem nápomocní. Tak jsme společně odjížděli místa, kde byli ubytováni uprchlíci a nakupovali pro ně věci základní potřeby. Používali jsme k tomu celou dobu tu naši dodávku, Latvii Rafa. S Asyou se nám spolupracovalo krásně, pomáhali s manželem pak už z vlastní iniciativy a vždycky na ně bylo spolehnutí. Proto jsme Asyu vybrali jako koordinátorku pro projekt pomoci ve Stepanakertu, který jsme následně se záštitou pana Krčmeryho otevřeli. Asya takto pracovala pro pomoc lidem až do smrti Krčmeryho, po které už projekt postupně upadal. Prakticky spolu s projektem ve Stepanakertu skončil i Stepanakert, který loni získal pod kontrolu Azerbajdžán. Asya se tak spolu s dalšími sto tisíci obyvateli stala sama uprchlíkem. Někteří obyvatelé Karabachu se stali uprchlíky už podruhé.

Když jsme se rodinou Asyi setkali poprvé, vzali nás do svého domu, který byl tehdy ještě krátce před dokončením. Dům na krásném místě s výhledem na město budovala rodina skoro patnáct let. Po tu dobu žili v domě rodičů a těšili se, až bude jejich vlastní domov hotový. Do svého se stěhovali krátce po našem odjezdu. Žili v domě co celý život spolu budovali necelé dva roky. Měli včely, králíky. K jejich domu nad městem se boje přiblížili jako první. Utekli bez jakýchkoliv svých věcí a několik dní ještě čekali v domě rodičů, který je níže ve městě. Jak Azeři postupně obkličovali město, nebyla jiná možnost, než utéct. Ani tehdy příliš věcí nepobrali. Jednak neměli čas, jednak se do dvou aut muselo poskládat několik rodin. Hlavně ale v tu chvíli prý pořád mysleli, že se budou moc brzy vrátit. Prý až později v Jerevanu pochopili, že se už nikdy nevrátí...
Asya je šikovná, snaží se pracovat, její manžel také. Nicméně lehkou situaci nemají, většinu toho co vydělají dají za nájem. Bohužel se zdá, že Arméni už nejsou tolik solidární, jako dřív a snaží se často na utečencích z Karabachu vydělat. Nabízí jim předražené nájmy a podceněná pracovní místa. Arménie sama není úplně bohatá a tak je příliv všech těch lidí, ať už z Karabachu, nebo z Ruska, na ně možná trochu moc.

Pro rodinu Asyi je prioritní vzdělání dětí, proto je pro ně podstatné žití v Jerevanu, protože jen tady je možné najít kvalitní školu. Vláda však živobytí uprchlíků v Jerevanu příliš nepodporuje a chce, aby se rozmístili po ostatních regionech v Arménii. Rodina Asyi si na situaci nestěžuje, avšak jsou unavení a je jim smutno po ztraceném domově. Rádi by znovu něco svého vybudovali, avšak jednak to není snadné a jednak si nejsou ani jisti, jestli Jerevan je to správné místo. Přemýšlí občas i o Evropě, v tom by jsme je rozhodně podpořili. Kdo je schopný a umí jazyky si poradí. Je to ale přeci jen pro ně moc velká změna, nejraději vy se vrátili domů. Tedy, i takto můžou skončit životní sny. Azerbajdžán se prý třicet let chystal na válku, aby si dokázal, že dané území je jeho. Nemá z toho nic. Jen prázdné město, kam stejně Azeři nepůjdou a sto tisíc nešťastných, kteří mnohdy minulou válku už ani nepamatují. Pokud se někdo chce mstít za křivdy, měl by tak činit v odpovídajícím časovém sledu. Aby byli potrestáni odpovídající jedinci. Je správné, aby se teď, za rok, nebo za dva Asya mohla vrátit domů. Nebude správné, pokud generace jejích vnuků bude zase jednou vyhánět někoho dalšího z domů předků. To je jen taková úvaha, přemýšleli jsme v téhle souvislosti i třeba nad Krymem. Ať si ho Ukrajian obsadí, teď, za rok, za pět a vyžene generci okupantů. Budeme moc jen zatleskat. Pokud to ale udělají za třicet let, budou vyhánět nevinné jen aby se mohlo říct "toto je moje." To jen odbočka k zamyšlení. Rodině Asyi i ostatním v obdobné situaci přejeme, aby dokázali začít život znovu a rádi jim pomůžeme v rámci našich možností.. .

Pomoc pro Asyu: