Barzan je pro Kurdy významné místo z více důvodů. Kromě toho, že je tam pohřbený kurdský vůdce Musafa Barzani, další členy vládnoucí Barzaniho rodiny a asi 8000 Kurdů odsud v roce 1983 nechal Saddám odvést na jih Iráku. Nejdříve žili několik měsíců v táboře ve městě Boya, a potom byli všichni do jednoho postříleni.

Dodnes jsou objevovány nové hroby a kurdská vládase snaží ostatky postupně přemístit na hřbitov v Barzan za značných komplikací ze strany irácké vlády.

Na památku těchto událostí je zřízené muzeum, které se má v budoucnu přemístit do větších prostor.

Jsou v něm fotky a různé osobní věci zavražděných lidí. Když jsem tam byla, všichni zdůrazňovali, že mezi Saddámem a Islámským státem (IS) není vůbec žádný rozdíl.

Další věc, kterou všichni opakovaně zmiňovali je, že přes všechny tragédie v kurdské historii nikdy nepřemýšleli o pomstě. Naopak jejich poučení zní, že nic podobného, co se dělo Kurdům, se nesmí nikdy opakovat.

Říkají, že je to jeden z důvodů, proč se Kurdové dnes snaží pomáhat arabským uprchlíkům a proč přes všechno, co se v historii stalo, dnes můžou Arabové beze strachu žít v jejich městech. Další násilí přináší jen další násilí a někdo s tím jednou musí skončit. Mohlo by to znít jako fráze, ale když jste tady delší dobu, poznáte, že oni takto prostě přemýšlejí. A až bude většina světa přemýšlet alespoň z poloviny tak jako zdejší Kurdové, bude všude víceméně krásně.

Součástí areálu Barzanu je také budova skládající se ze tří částí, představujících okupovaná území Kurdistánu – Bakure, Rojavu a Rojhelat. V době, kdy to stavěli, ještě nebyla Rojava nezávislá. Bakure je pak symbolizován obrovskou kurdskou vlajkou, která poukazuje na získanou svobodu tohoto regionu.

Na frontě s Islámským státem

Frontovou linií je Nawaran a IS má obsazených několik domů asi 100 – 200 metrů od něj. Můžete se na ně dalekohledem dívat. Hodně v dálce pak je Mosul, nějakých deset minut jízdy autem. Poslouchají tam rozhovory jejich bojovníků, zrovna jsme zachytili nějakého, co volal domů, jestli je teplá voda.

Momentálně je hlavní náplní práce hlídat a zničit vše, co se přiblíží. IS často posílá auta s výbušninami (za dobu, co jsme tam byli my, jedno). Kurdové naprostou většinu z nich v dostatečné vzdálenosti zničí.

Pokud ale na linii někdo zaspí, zvládne IS přijet dostatečně blízko a potom je hodně mrtvých. Naposledy minulý týden asi tři stanoviště od nás.

Je to teď jejich nejvíc používaná zbraň. Samozřejmě také sledují a občas střílejí, takže není dobré příliš dlouho vysedávat na pytlích opevnění.

Ve vesnicích žije i pár původních obyvatel, nicméně většina dávno utekla. Kurdové se snaží rozlišovat, kdo je civilista, a nestřílejí bezhlavě po všem, co se „za plotem" pohne. Pokud se však někdo jednoznačně přibližuje jejich směrem, tak je na něj zacílena palba.

Hodně lidí psalo o strachu a o odvaze – musím říct, že taková cesta přes Turecko je o dost větší adrenalin. Mám možná až přehnanou důvěru ke všemu kurdskému, nicméně oni opravdu působí, že mají všechno naprosto pod kontrolou.

Pokud zrovna nesedíte na pytli, IS vás střelit nemůže, sebevražedné atentátníky Kurdové až na výjimky včas zlikvidují a občas používané rakety domácí výroby ještě nikdy nic netrefily. Ještě dodatek – tank na fotce (úvodní foto) tam není jen pro dekoraci, ale je opravdu plně funkční a pojízdný.