V Yerevanu jednoho z hoteliérů, který svůj hotel poskytl uprchlíkům: "A to opravdu nejsou žádní z těch lidí venku?" Odpověď: "Ne, a pokud by jste jednoho na ulici viděli, pošlete ho prosím sem ke mě." Dodal pak, že pomoc pro uprchlíky z Karabachu je pro Aménce zcela samozřejmá věc. " Vždyť jsme jeden národ.", říkají.

Problém je nicméně, že situace je těžko udržitelná dlouhodobě. Lidé kteří i sebe uprchlíky ubytovávají říkají, že jsou schopni takto vydržet dva, tři měsíce. Potom i jejich zdroje dojdou. Zdroje státu už došly, vláda je v rozkladu. Co tedy bude dál nikdo neví. Velká část uprchlíků by se časem řada do svých domovů v Karabachu vrátila. Mají nicméně obavy, že Ázerbájdžán podporovaný Tureckem časem obsadí i zbytek karabšského území a oni budou čelit genocidě.

Velká část Karabachu na zítřek přepadne Ázerbájdžánu. Na hranicích se tvoří kolony lidí, kteří se snaží odvézt alespoň část svého majetku. Lidé v zoufalství zapalují své domy, které nechtějí nechat Ázerbájdžáncům.

Ve městě Goris, kde se nyní nacházíme je situace uprchlíků horší než v Yerevanu. I přes snahu místních i úřadů jsou věci, kterých se zde lidem nedostává. Nouze je například o dětskou výživu a potřeby pro děti. Momentálně sháníme dodávku, kterou budeme tyto věci lidem nakupovat a vozit. Pořídit auto je těžší, než jsme čekali. Jakýkoliv u nás bezcenný vrak si tady lidé drží jako velmi cennou věc.

Nakonec se dnes na nás štěstí s dodávkou přeci jen usmálo. Narazili jsme na starou paní, se kterou si Míra popovídal Francouzsky. Čtyřicet let pracovala jako učitelka Francouzštiny. Vypadá to, že se na koupi auta domluvíme....