Do Štěpanakertu se jede přes Lacin, kde jsme se také krátce zastavili. Městečko je téměř liduprázdné, funguje zde jeden malý obchůdek, provozuje ho paní, která se do Lacin vrátila mezi prvními. Tato cesta představuje nyní jediné spojení Štěpanakertu s Arménii.
Na checkpointech jsou vždy Rusové, na některých spolu s arménskou policii. Cesta vede podél Sushi, která je už pod kontrolou Azeru. Azerbajdzansti vojáci tam mají u cesty stanoviště, na některých z nich jsou společně s Turky. Oficiálně tam Turek není, ale je. Turecké vojáky jsme viděli. Nicméně do kontrol na checkpointech oni ani Azerbajdžánci nijak nezasahují, na cestu podle dohody nesmějí. My jsme vždycky když jsme projížděli kolem vojáků je mávnutím pozdravili. Omylem jsem takhle mávla i na Azerbajdzabce, na stanovišti nad cestou. Ten se smál a pozdrav oplatil. Mě až v zápětí došlo kdo to byl. Myslím že z arménského auta na nej nikdy v životě nikdo nemavl, určitě na to nezapomene.

Nechci se příliš vyjadřovat k politickému pozadí, o ruských mírových zájmech nemám příliš velké iluze. Celá věc na mě působí jako dohoda s Tureckem o tom, jak si rozdělí sféry vlivu. K čemuž využili jak Azerbajdžán, tak Arménii. O Rusech které jsme na cestě potkali nemůžu nicméně říct nic negativního. Na checkpointech jsou hodně mladí kluci, hodně se jim líbil náš stroj sovětské výroby i pomoc Karabachu. Momentálně neni s průjezdem žádný problém, zapisují si jen SPZ auta, jméno a telefon. Chtějí vidět jen řidičák a pas.

Štěpanakert je nádherné moderní město, o to smutnější je však pro nás jak málo zbylo z původního Karabachu... Co je relativně pozitivní je, že mnoho lidí s evrací zpátky do svých domovů. Relativně, vzhledem k tomu, že desetitisíce dalších už se nikam vrátit nemohou.....